Reklama
 
Blog | Petra Šťastná

V 60. letech byla všechna osvobozenecká hnutí propojena, říká k premiéře filmu Když jsem tě spatřil palestinská režisérka

V pondělí 23. března v 19:00 bude v Praze v klubu Paralelní Polis poprvé promítnut film Když jsem tě spatřil (2012) mladé palestinské režisérky Annemarie Jacir. Film v arabštině s českými a anglickými titulky se vstupem zdarma poskytuje osobní pohled na rok 1967, příběh jedenáctiletého Tareka a působivé obrazy z Jordánska. Rozhovor s režisérkou byl pořízen při evropské premiéře filmu na Berlinále v roce 2013.

 

Je Když jsem tě spatřil politický film?

Je to osobní film. Je to film o chlapci a jeho matce, kteří jsou vrženi do politické situace. Film se odehrává v roce 1967. Nejsou to zpolitizovaní lidé, jsou však do politické situace vrženi. Příběh se soustředí na 11letého chlapce, na jeho povahu a na naději, kterou si zachovává vzhledem k dané situaci a novým životním podmínkám.

Reklama

 

Je to váš osobní příběh?

Jistým způsobem ano. Sice jsem rok 1967 sama nezažila, jedná se však o velmi důležitý rok pro mou rodinu: jsou to Palestinci z Betléma a byl to pro ně rok, kdy byl Betlém okupován. Je to rok, kdy Palestinci uvnitř Palestiny žili pod vojenskou okupací a ti, kdo byli venku, se nemohli vrátit. Byl to rok odloučení a tragédií. Zároveň existovala naděje – byla to 60. léta a lidé na celém světě se snažili změnit své životy – společensky, kulturně, kladli si různé otázky. Chtěla jsem pracovat právě s tímto obdobím – a ne s tím, co nastane potom: všichni víme o korupci, jak se vše pokazí, jsou různá hnutí… Chtěla jsem zůstat v tomto jaksi nevinném období.

 

Jak byl film přijat v arabském světě?

Výborně. Arabskou premiéru jsme se rozhodli udělat v Jeruzalémě. Film běžel po celý týden v jednom starém jeruzalémském kině a bylo to skutečně skvělé. V arabském světě byl film promítán na festivalu v Abú Dhabí, kde získal cenu za nejlepší arabský film. Hodně jsme s ním cestovali do dalších míst – Káhiry, Kataru, pojedeme do Bejrútu. Takže je to dobré. A nyní je v Berlíně jeho evropská premiéra [v roce 2013].

 

Došlo při natáčení k nějakému velkému problému?

Film je natočen v Jordánsku a celý se v Jordánsku také odehrává. Bylo to obtížné, protože je to dobový film. Museli jsme najít vhodnou krajinu, protože jsme ale měli nízký rozpočet, nemohli jsme toho moc stavět a byli jsme nuceni být velmi minimalističtí. Museli jsme vybudovat uprchlický tábor: našli jsme prázdný pozemek a na něm jsme postavili tábor. Muselo to být tak, jak uprchlické tábory vypadaly v 60. letech. Dnes totiž vypadají úplně jinak. Existovaly nouzové tábory, dočasné tábory. Všem řekli, že to jsou jen dočasné tábory, ale nyní samozřejmě víme, že existují dodnes. Dnes už ale nevypadají jako předtím: už tam nejsou stany, přístřešky z plechu. Takže jsme museli tento svět vytvořit.

Ve druhé části filmu, když chlapec přijde do kontaktu s partyzány (bojovníky), jsme v Jordánsku odjeli na místo, kde bojovníci skutečně žili a trénovali. Jak jsme natáčeli, nacházeli jsme tam hodně upomínek na to období – kulky, brašny s první pomocí, které byly darovány jinými zeměmi, konzervy od jídla. Bylo tam hodně věcí z té doby, zvlášť v tunelech – protože bojovníci vystavěli tunely: v jednom byla nemocnice a tak dále, všechny byly propojené, byl to velmi spletitý systém.

 

 

Jaký byl rozpočet?

Svou strukturou se velmi liší od mého prvního celovečerního filmu, Sůl tohoto moře [jehož česká premiéra se uskutečnila v roce 2012 v rámci Dnů palestinského filmu v Praze]. Ten měl osm spoluproducentů, byla to velmi složitá evropská koprodukce. Byl to také malý rozpočet, ale část peněz šla z Belgie, Francie, Švýcarska, dávali jsme to různě dohromady. V té době jsem pro film nemohla najít peníze z arabských států, i když jsem se snažila: hledala jsem šest let.

Nyní se to hodně změnilo – u tohoto filmu máme arabského producenta, který se postaral o celý film a financování. Film je z valné části financován z arabských peněz. Na postprodukci jsme dostali podporu z Řecka. Měli jsme dostatek peněz na natáčení, neměli jsme ale dost peněz na dokončení filmu, přesto jsme se rozhodli toto riziko podstoupit. Nechtěla jsem totiž čekat několik let, než budu moci natáčet. Potřebuji pracovat. Musíme pracovat s tím, co máme. Líbil se mi ten chlapec – ten byl klíčový, a obávala jsem se, že pokud budeme dlouho čekat, vyroste: jeho hlas se změní, narostou mu fousy, už nebude tím stejným chlapcem. Dlouho jsem ho hledala. Věděla jsem, že je ten pravý a nechtěla jsem ho ztratit. Rozhodli jsme se natáčet a teprve později hledat peníze na postprodukci. Měla jsem štěstí, protože jsme našli podporu v Řecku.

 

Jak jste vybrala chlapce?

Jmenuje se Mahmoud Asfa a je z uprchlického tábora na severu Jordánska. Velmi se podobá Tarekovi. Hledali jsme v komunitních centrech, školách, dramatických kroužcích, všude, po celém Jordánsku, ale i v Palestině. Ředitel jedné školy UNRWA navrhl deset chlapců, ať se na ně podíváme. Okamžitě jsem věděla, že je ten pravý. Má neskutečné oči, nemohla jsem na ně zapomenout. Pak se mi o něm zdál sen – byla jsem jím posedlá, začala jsem se bát, jestli si nedělám příliš velké naděje. Pak jsem s ním ale začala pracovat a byl skvělý. Samozřejmě jsme se museli domluvit s jeho rodiči, kteří nám výborně vyšli vstříc. Na začátku sice řekli, že toto pro svého syna nechtějí: „Nechceme, aby byl hercem…, ale on po tom tak moc touží, takže ho podpoříme. Nechceme mu stát v cestě, máme ale pouze jednu podmínku: Vždycky musí spát doma – ať budete točit kdekoli, babička ho chce mít vždy v noci doma, musí spát v našem domě.“ Takže jsme souhlasili, že to takto zajistíme. Pro chlapce to bylo obtížné, protože někdy jsme natáčeli opravdu daleko, až tři hodiny od jeho domova, ale… každou noc spal doma.

 

Ve filmu je osvobozenecké hnutí ukázáno jako hodně mezinárodní. Bylo tomu v té době tak?

Je to pravda. Je to velice zajímavé, protože v hnutí nebyli pouze Palestinci – byli tam i Libanonci, Syřané, Jordánci, Alžířané, ale také Evropané. Ve filmu nejdu do podrobností, ale je tam třeba Evropan, který navrhuje plakát. Skutečně to byla velmi různorodá skupina. Její součástí byla čínská Rudá armáda, Irové, Kubánci, všechna osvobozenecká hnutí byla propojena – pracovali společně a trénovali společně. Byl to neuvěřitelný systém spolupráce, která dnes již neexistuje. Dnes je to mnohem izolovanější. Co se týče náboženství, bylo to velmi sekulární hnutí, ale ne vždy. Mnozí z bojovníků byli marxisté, přitom ale věřili v boha, byli to muslimové. Byli to muslimští marxisté. Našli si způsob, jak to vybalancovat. Ve filmu se o tom krátce mluví. Dnes je situace ale rozhodně úplně jiná. Ženy byly v té době také daleko více zapojené, než je tomu dnes. Tehdy byly hlavní součástí osvobozeneckého hnutí. Dnes obecně existuje velká propast mezi těmi, kdo mají moc a kdo ji nemají. Mnoho lidí také cítí, že to nemohou změnit, že nemají prostředky ani moc či sílu s tím cokoli udělat. Takže dnes podle mě existuje velká frustrace. V arabském světě se toho také samozřejmě děje hodně – to, co se stalo v Tunisku, Egyptě, …děje se to všude a je to indikátorem, že lidé mají už všeho dost. A dělají, co mohou, aby to změnili.

 

Česká premiéra filmu je podpořena režisérkou Annemarie Jacir v rámci aktivistického promítání, které proběhne zdarma. Koná se v pondělí 23. března od 19:00 v klubu Paralelní Polis (Dělnická 43, Praha 7).

Více informací a upoutávka na film zde.

Rozhovor vyšel původně v angličtině zde.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama