„Nesporně zajímavé téma a strhující podání,“ tak nedávno vydanou knihu Studená Řeka o několika generacích palestinských běženců, radosti ze všedních maličkostí, ale i naději popisuje publicista Filip Outrata na Deníku Referendum.
„Nikdo z nás si nevybírá, kdy, komu a kde se narodí. Pokud se člověk narodí jako Palestinec, je předem odsouzen k tomu, že se stane občanem s omezenými nebo žádnými právy, člověkem bez domova, který není nikde vítán a jehož země se stala zemí někoho jiného,“ uvádí Jana Kotaishová ke knize, kterou věnovala svým blízkým a přátelům z řad běženců a „všem ostatním lidem bez vlasti, které neznám, ale s nimiž hluboce soucítím“.
Téma a vydání knihy je navýsost aktuální nejen kvůli současné tragédií běženců na moři. Neustále živé je také dosud nevyřešenou situací palestinských uprchlíků a jejich žádostí práva na návrat, jak postuluje mezinárodní právo např. v rezoluci VS OSN č. 194 z roku 1948. Kniha rezonuje také s blížícím se datem 15. května, kdy si Palestinci a palestinští běženci na celém světě připomínají takzvanou Nakbu, katastrofu. (K tématu Nakby a založení Státu Izrael bude v půlce května promítán v kině Aero divácky velmi úspěšný britský seriál Slib / The Promise.)
Se svolením autorky otiskujeme část prvního dílu knihy – Dům a Zmrzlina. Knihu je možné zakoupit na místě akce (mimo jiné i v anglické verzi) anebo v knihkupectvích (např. zde a zde). Recenze knihy zde.
Podrobnosti k pražské části Festivalu arabské kultury naleznete zde.
KNIHA PRVNÍ – AHMED
DŮM
Seděl jsem u rákosového plotu a plakal. Bylo ráno a byl svátek. Dnes už nevím který, jestli ten po Ramadánu nebo Velký svátek. Nemohu si vzpomenout. Byl jsem malý, ani ne pětiletý. Vím jen, že jsem dlouho a dlouho plakal, protože otec mi nechtěl koupit nové šaty a já nemohl oslavit ten den jako ostatní. Byl jsem tak nešťastný! Tenkrát jsem nebyl schopný otce pochopit. Dnes ho chápu a vím, proč mně ani mým sourozencům nemohl nic koupit.
S každým podzimem na mě padá smutek a jakýsi zvláštní nepokoj. V zimě cítím strach a duši mám plnou neznámé tíhy. Myslím, že zemřu v jednom z těchto dvou ročních období. Na ulici bude skučet vítr, do kaluží padat poslední listí nebo budou vzduchem kroužit sněhové vločky a moje unavená duše podlehne úzkosti, která ke mně přichází vždy s prvními příznaky podzimu. Nemám podzim rád. Ani zimu. Už od dětství. Ani svoje dětství nemám rád. Chtěl bych na něj zapomenout. Zdá se ale, že minulost uložená v paměti vyplouvá denně na povrch a odráží se v mém myšlení a jednání. Mnozí si myslí, že jsem blázen. Myslím, že nejsem, chci jen zapomenout. Čím víc se však snažím, tím víc se události minulých let vtírají do přítomnosti a rozprostírají v ní své stíny.
Když jsem byl malý, měli jsme dům. Slovo „dům“ v tomto případě není asi na místě, přesto je nutné zmínit, že jsme měli dům. Otec ho postavil z hlíny a slámových otrub a místo střechy položil vlnitý plech. S prvními podzimními dešti se stěny našeho domu měnily v blátivou hmotu, neschopnou unést vlastní tíhu. Probouzen strachem jsem každé ráno zkoušel jejich tvrdost, a čím víc se moje malé prsty bořily do hlíny, tím hlouběji padalo mé srdce. S netrpělivou obavou jsem očekával konec zimy a příchod slunce, které stěnám vrátí tvrdost a mně klid, teplo a pocit bezpečí.
Vždycky jsem těžce přečkával zimu. Často mě probouzely kapky studené vody, které dírami ve střeše padaly na moji tvář. Když zavály silné studené větry od moře, létal zinek ze střech jako kus papíru a nepomáhaly ani velké kameny, kterými byla střecha zatížena. V takových větrných nocích, kdy liják bubnoval nad našimi hlavami, jsem lehával na své matraci schoulen do klubíčka, deku přetaženou přes hlavu, třásl se zimou a zacpával si uši před tím vytrvalým ťukáním kapek a strašidelným skučením větru. Vždy, když jsem se odvážil vykouknout zpod deky, uviděl jsem na vlhkých stěnách černé stíny tančící v bláznivém rytmu vichřice. Za malým okýnkem svítil měsíc a přes jeho slabou zář padaly z nebe provazce deště. Dodnes mám ten obraz před očima. Přežít zimu v našem domě bylo velice těžké. Všude byl chlad a bláto. Vevnitř i venku. Udusaná hlína kolem domu sotva stačila vyschnout a už začalo pršet znovu. Studený déšť nám nedával pokoje celé dlouhé týdny. Ven jsme jít nemohli a doma ve dvou malých místnostech nebylo k hnutí. Všude stály rozestavěné různé nádoby chytající vodu, která prosakovala ze stropu. Matka říkávala, že neví, za co nás Pán Bůh trestá.
Kromě zimy si z doby nejranějšího dětství pamatuji den, který se opakoval pravidelně jednou za měsíc. Všichni jsme se shromáždili na jednom místě, říkali jsme mu „náměstí UNRWA“, kde nám rozdávali mezinárodní pomoc – mouku, cukr, olej, čaj, sušené mléko, mýdlo a další věci, každému podle počtu osob v rodině. Vždycky tam byl strašný zmatek. Dlouhé fronty, les vztyčených rukou, nervozita, strach, že na nás nevyjde, ale i radost, když se podařilo dotáhnout zásoby domů. Ze začátku jsem nechápal, co se kolem děje, proč je všude tolik lidí, tolik křiku a taky hodně oslů. (Nikde jinde jsem pak už pohromadě tolik oslů neviděl.) Ale ani lidé ani zvířata nepřitahovali mou pozornost tak jako muži, kteří se na první pohled lišili od ostatních, neboť byli všichni stejně oděni. Stávalo se, že se některý z těch mužů rozzlobil a začal se ohánět pendrekem. Lidé se rozbíhali na všechny strany, uhýbajíce před ranami. Já jsem se vždycky bál. Ale nechápal jsem, proč se bojí i dospělí! Nejen děti a ženy, i muži utíkali před pendrekem, nikdo se těm stejně oděným mužům nepostavil, nikdo jim nevytrhl pendrek z ruky. Ptal jsem se otce, kdo jsou ti muži. Řekl, že jsou to policisté. Libanonští policisté. „A co to znamená, tati?“ ptal jsem se dál. „Jsi ještě malý, abys tomu rozuměl,“ říkával vždycky otec, „zavři pusu a radši dej pozor, ať se mně tady neztratíš.“ Cupital jsem tedy za otcem a moje dětská hlava si vyložila pojem „policista“ po svém. Říkal jsem si tenkrát, že policisté jsou nejmocnější lidé na světě.
Moje dětství, to jsou vzpomínky na prázdné břicho, bosé nohy, zimou modré ruce, matrace místo postelí, okna, kterými táhne, dveře, které nedoléhají, střecha, jíž zatéká. Moje dětství, to jsou vzpomínky na strach z hladu, strach ze zimy, strach z policistů. Jak jsem rostl, začal jsem chápat, proč to tak je.
Jsme běženci! Žijeme v cizí zemi, není to naše vlast. Neříkáme domů, říkáme do tábora. Nikdo nás tady nechce, ale vrátit se do rodné země nesmíme. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že uplyne celý můj život a nic se nezmění. Věřil jsem svým rodičům, kteří si mysleli, že je to jen na chvíli, jen na pár let. Věřili, že se brzy vrátí domů, do Palestiny, do Haify, že znovu budou obdělávat zem, kterou museli opustit, zem, která jejich předkům patřila po staletí, doufali, že znovu budeme žít v jejich velkém domě, ze kterého byli vyhnáni. Přišli do Libanonu s prázdnýma rukama. Trvalo jim léta, než pochopili, že o návratu zpět mohou jen snít.
Já jsem se narodil ve stanovém táboře, který pro tisíce palestinských uprchlíků postavila Společnost pro záchranu běženců při Organizaci spojených národů v divokém neobydleném pásu země podél moře, na sever od libanonského města Tripolisu. Psal se rok 1952. Vždycky jsem záviděl starším lidem, kteří se narodili v Palestině. Pravda, byli z ní vyhnáni, ale alespoň ji viděli. Já jsem svoji vlast neviděl, jaký jsem tedy Palestinec? Během života jsem se však měl přesvědčit, že jsem opravdu Palestinec. Ovšem pouze jeden z miliónů bez práva na návrat.
Náš tábor se jmenoval Nahr al-Bared, Studená Řeka. První léta tam rodiče žili ve stanech. Nereptali, že pro ně nikdo nestaví žádné domy, proč by měl, když za pár měsíců se všichni vrátí zpátky do Palestiny. Později, když už bylo jasné, že návrat nebude tak rychlý, jim domy taky nikdo nepostavil. Začali tedy sami lepit ubohé hliněné příbytky a radovali se z každého většího prkna či kusu plechu, který našli na libanonských smetištích. Peníze nebyly. Ty hliněné domy měly tu výhodu, že je nikdo za domy nepovažoval, proto je nechali stát. Oficiálně Palestinci nikdy nedostali od libanonské vlády povolení na území tábora stavět. A jak mizerný život v táboře na začátku padesátých let byl, to si ten, kdo něco podobného nezažil, nemůže vůbec představit. Byla to skutečná bída. Měli jsme jen matrace, několik dek, pár plechových kastrolů, žádné židle či stůl. Voda v domě nebyla, muselo se pro ni chodit. Od rána do večera byly táborové ulice plné lidí chodících pro vodu. Chodilo se k pumpě, dolů k řece. U každého domu pak stály plechové barely a v nich se voda schraňovala. S prádlem se chodilo k řece, s nádobím taky. Pro pitnou vodu k pumpě. Postarat se o vodu byla práce na celý den. Taky jsme museli chodit pro klestí. Vařilo se na otevřeném ohni. Většina lidí měla kolem domu i zvířata. Pár slepic, kozu, ovce a taky osla k nošení nákladů. Někdo měl dokonce i krávu, to už byla jistota. Ale ani s krávou nebyl život v táboře o nic lepší než mizerný.
V té mizérii ubíhal den za dnem. Minuly týdny, měsíce i roky a provizorium se stávalo trvalým stavem. Přišlo to plíživě jako stín. Jednoho dne se lidé probudili a uvědomili si, že ten strašný tábor je jejich jediný svět a oni že jsou v tom světě skupinou druhé kategorie. Ztratili minulost a nemají žádnou budoucnost, nemají kam jít, neboť kromě kartičky běžence nevlastní žádný dokument, jejich přítomnost na tomto světě je problémem, který oni sami vyřešit neumí a nikdo jiný řešit nechce. Alespoň já jsem to tak chápal. Když na mě někdo v Libanonu ukázal prstem a řekl: „To je Palestinec,“ znělo mi to jako nadávka. Jenom v době nejranějšího dětství jsem býval občas spokojený, to když se mi podařilo třikrát denně se najíst a přečkat noc v teple. To bylo štěstí, to stačilo. Když jsem dospěl, nejen že mi to nestačilo, ale do hloubi duše mě to ponižovalo. Ponižovala mě vzpomínka, že jsem si almužnu pletl se štěstím a ještě byl za ni vděčný.
ZMRZLINA
Obyvatelé Tripolisu a okolí se na nás dívali svrchu a taky se nás báli. Dnes si myslím, že je to normální. Každý průměrný člověk všude na světě si chrání svůj kout a nechce v něm mít vetřelce. A my jsme byli vetřelci. Proti své vůli, ale to na věci nic nemění. Tehdy jsem ovšem tu jejich povýšenost nenáviděl. Všude nám dávali najevo, že jsme špinavá sebranka. Najímali nás jen na ty nejhorší práce. Byli jsme nejlevnější pracovní síla, jakou si mohli představit, ale i tak bylo téměř nemožné najít stálé zaměstnání. Uživit rodinu byla kalvárie. Každé ráno odcházely stovky běženců – muži, chlapci, ženy i dívky – ze svých hliněných brlohů hledat nějaký sezónní výdělek. Večer se mnohdy vraceli bez něj. Příděly z UNRWA nestačily, navíc se každým rokem tenčily, až ustaly úplně.
Můj otec našel práci v kamenolomu. Jednou ho ale přinesli domů na nosítkách a pak se rok pořádně nepostavil. Když se dostal z nejhoršího, nabídl mu jeden Libanonec, majitel malého krámku, že může jeho zboží roznášet po okolních vesnicích. Dodnes mám tak otce před očima. Shrbený, dřevěnou bedýnku s koženými popruhy na zádech, šlape od vesnice k vesnici, kilometry a kilometry, den co den, v zimě v létě. Vždycky něco prodal, ale peněz nebylo nikdy dost ani na to nejnutnější.
Pamatuji si, že jednou, bylo to na konci srpna, mně otec našel práci. Končily prázdniny a já se chystal do třetí třídy. Na konci léta sužuje sever Libanonu sucho, slunce peče, ovoce rychle dozrává, kazí se, česáči ztrácejí práci. Proto, když končily práce v sadech, začal se každý pídit po čemkoliv jiném, co by mohlo vydělat nějakou liru navíc.
V našem táboře byla malá kantýna, prodávali tam i zmrzlinu. Chlapci jako já vyfasovali ráno přenosnou ledničku, hodili si ji na záda a vyrazili prodávat. Já jsem šel toho dne poprvé. Zeptal jsem se otce, kam mám jít, do které vesnice. Nechtěl jsem jít s někým, kdo už to znal, abych ho (nebo on mě) nepřipravil o výdělek. Otec řekl, abych šel do al-Minjá. Je to velká vesnice a není daleko.
Šel jsem po cestě, schován ve stínu stromů a mířil do al-Minjá. Cítil jsem se nesvůj, měl jsem strach, jak budu nabízet, co budu volat. Dosud jsem nic takového nedělal. Sklízel jsem brambory, zeleninu, pomeranče, ale při tom se nemuselo mluvit. Dokonce bylo lepší, když člověk nemluvil. Teď musím nabízet. Dorazil jsem k prvním domům, dodal si odvahy a začal volat: „Zmrzlinááá, zmrzlinááá,“ ale nic. Nikdo nejevil zájem. Procházel jsem ulicemi a pořád volal, ale pořád stejně bezvýsledně. Pak jsem klepal i na dveře a křičel do otevřených oken, ale zřejmě toho dne nikdo neměl na zmrzlinu chuť.
Nevím, jak dlouho jsem chodil, zdálo se mi, že celé hodiny. Bylo vedro, potil jsem se a v hrdle mi vyschlo na prach. Už jsem ani nevolal. Měl jsem před očima hrůzu, která nastane, když neprodám. Kde vezmu tři liry, abych majiteli kantýny zaplatil za zboží? Otec mě zabije! Na svůj výdělek, který měl činit půl liry, v nejlepším případě liru, jsem docela zapomněl. Nakonec jsem se vzpamatoval a řekl si, že ještě naposledy vesnici obejdu.
Procházel jsem kolem malého obchůdku, před nímž sedělo několik libanonských mužů. Už delší dobu mě pozorovali. Najednou jeden z nich zavolal: „Chlapče, pojď sem s tou zmrzlinou, než se ti rozpustí.“ Zaradoval jsem se a v duchu děkoval Bohu. S úsměvem jsem k nim zamířil. Ten, co mě zavolal, řekl, abych dal každému porci. Bylo jich deset. To byla záchrana. Skoro půlka zboží bude prodaná. Rozdal jsem zmrzlinu, stoupl si stranou a čekal. Muži si pochutnávali, chválili si, že zmrzlina je dobrá a mně se i bez osvěžení zdálo, že slunce už tolik nepeče. Když ze zmrzliny zbylo jen dřívko, jiný muž poručil, abych všem rozdal ještě jednou, že je to v takovém parném dni dobrá vzpruha. Nevěřil jsem vlastním uším. Otevřel jsem chladničku a rozdal dalších deset zmrzlin. Měl jsem skoro prodáno!
Zase jsem si stoupl opodál a čekal, kdo z nich bude platit. Muži byli v dobré náladě, jedli, bavili se a mě si vůbec nevšímali. Najednou ten, co objednával první, zavolal směrem ke mně: „Na co čekáš?“ Odpověděl jsem, že mi nezaplatili, tak čekám. „Co říkáš? Na co čekáš? Na peníze?“ začal se smát ten muž. „Mazej, než ti tu bednu rozmlátím na třísky! Neslyšels? Padej, padej!“ Zůstal jsem jako opařený. Vůbec jsem to nečekal. Ani ve snu mě nenapadlo, že by mi nezaplatili. Chtělo se mi brečet. Byl mezi nimi jeden stařec, zdálo se mi, že má dobrosrdečnou tvář. Obrátil jsem se na něj: „Pane, vy jste snědli moji zmrzlinu a nezaplatili. Já musím přinést výdělek, pomozte mi, prosím.“ Stařec se obrátil k ostatním a prohodil: „Podívejme se, Palestinec a umí slušně mluvit!“ Všichni se dali do smíchu. Jeden z mužů se zvedl a s palicí v ruce se blížil ke mně. „Tak co, mám ti ten krám roztřískat, nebo se radši popakuješ?“ Ustupoval jsem dozadu, pak se obrátil a dal se na útěk.
Předtím jsem nikdy v životě nepocítil tolik vzteku, ponížení a bezmoci. Potom bohužel ještě mnohokrát. Toho srpnového odpoledne jsem byl zasažen nespravedlností, jejíž hořká chuť naplnila celou mou dětskou duši. Nejradši bych tu nešťastnou bedýnku roztřískal sám, ale věděl jsem, že to bych pak škodu nenahradil ani do smrti. Utíkal jsem, ramena se mi třásla a po tvářích mi stékaly slzy. Nenáviděl jsem celý svět. Nenáviděl jsem všechny Libanonce, nenáviděl jsem i otce a matku za to, že jsou tak chudí a neumí se o nás postarat. Nenáviděl jsem sám sebe! Podíval jsem se pod nohy a uviděl velký bílý kámen. Sehnul jsem se, stiskl ho pevně v dlani a oklikou se vracel k obchodu. Ještě tam seděli a něco veselého zase vyprávěli. Schoval jsem se za keř, napřáhl ruku s kamenem a hodil. Možná jsem někoho trefil, nevím. Slyšel jsem křik, ale neohlížel jsem se, utíkal jsem pryč. Před táborem jsem padl do trávy a dlouho plakal.
Toho dne jsem pochopil nerozlučnost síly a nespravedlnosti. Nikdo mě za celý život nepřesvědčil, že kdo je silný, bývá i spravedlivý. Nikdy! Silný je vždy nespravedlivý.
Palestinský uprchlický tábor Studená Řeka / Nahr Al Bared v Libanonu, r. 1949. (Foto: Archiv UNRWA)