V Praze vystoupí ve čtvrtek 3. prosince v 18:00 na Novotného lávce 5 mladý Palestinec, 24letý Saeed Amireh, a promluví o své zkušenosti s organizováním nenásilných protestů proti segregační zdi, životě vedle izraelských nelegálních osad a osadníků, ale také o tom, proč se Palestinci bouří a co požadují.
Následující rozhovor byl pořízen v roce 2013, avšak neztratil nic na své aktuálnosti, navíc může být dobrým základem pro debatu, na kterou jsou všichni zváni. Proběhne v angličtině s možným překladem do češtiny, vstup zdarma. Více informací zde.
Setkání se Saeedem může být inspirativní i pro ty, které zaujaly oceňované dokumentární filmy Pět rozbitých kamer (2011) či Burdus (2009), ve kterých je ústředním tématem taktéž nenásilný odpor proti zdi a navíc vesnice Ni’lin, ze které Saeed pochází, se nachází právě mezi Bil’inem a Budrusem – tedy vesnicemi, kde se tyto filmy točily.
Na Oscara nominovaný film Pět rozbitých kamer byl promítán na Jednom světě i ve slovenské televizi. Dočkáme se uvedení v České televizi?
Můžeš nám něco říci o historii vesnice Ni’lin?
V minulosti připadala vesnice Ni’lin do oblasti, která se nyní nachází na území Palestiny 48 [dnešního Izraele]. V roce 1994, s příchodem Palestinské samosprávy, se Ni’lin stal součástí okrsku spadajícího pod Ramalláh. Vesnice se nachází na Západním břehu Jordánu, ale není pod palestinskou správou. Leží v oblasti C, která je pod plnou izraelskou kontrolou.
Ni’lin trpí od roku 1967, kdy začala okupace Západního břehu Jordánu. Od té doby budují Izraelci na naší půdě kolonie. Začalo to na počátku 70. let výstavbou osady Ni’li severně od naší vesnice Ni’lin – můžete si všimnout, že ukradli jméno naší vesnice. Potom přibyly osady Hashmon’im, Qiriyat Sefer a Mattityahu na jihu a poté Na’ale. Je zde pět izraelských kolonií. Postavili také apartheidní silnici číslo 446, která rozděluje vesnici Ni’lin na dvě části. Kvůli těmto výstavbám ztratili vesničané značnou část své půdy. Většina místních lidí jsou zemědělci, jejichž hlavní zdroj příjmů pochází ze sklizně úrody z jejich půdy.
Obrázek: Mapa OSN mapující segregační zeď zasahující do palestinského území (červeně), izraelské nelegální osady (tmavě hnědá), hranici příměří (tzv. Zelená linie, zeleně) a palestinské vesnice. Ve fialovém kroužku tři zmíněné vesnice – Budrus, Ni’lin a Bil’in. Zdroj: Humanitární atlas OCHA OSN
Kromě toho má Ni’lin dvě hlavní továrny na výrobu olivového oleje – export je dalším významným zdrojem příjmu. Ni’lin je známý pro svou výrobu olivového oleje a zpracování kaktusů, stejně jako je Hebron známý pro své hrozny nebo Jericho pro své banány. Během tohoto období, které se zintenzivnilo výstavbou zdi, ztratil Ni’lin asi 5000 hektarů půdy z celkového počtu 5800 hektarů, takže zůstalo pouze 800 hektarů. Bojujeme proti záboru a konfiskaci půdy.
Také jsme ztratili mnoho lidí, kteří byli zabiti, zraněni nebo zatčeni, v některých případech stále nevíme, kde jsou. Mnoho lidí také oblast opustilo. Bývalo nás 12 tisíc obyvatel, nyní nás zbylo pouze 5 500. Lidé odešli do Jordánska nebo dalších míst na Západním břehu Jordánu, které jsou v oblasti A nebo B, další odešli do Evropy, do Spojených států. Ve skutečnosti odešla většina do Německa, převážně do Berlína.
Proč pořádá vesnice Ni’lin páteční demonstrace proti izraelské armádě?
Demonstrace byly reakcí na výstavbu zdi. Naše nenásilné a neozbrojené protesty jsme začali společně s mezinárodními a izraelskými aktivisty.
Jakým způsobem se vesnice brání proti okupaci?
Odpor vesnice proti okupaci začal v roce 2003, když byla započata výstavba zdi. V Ni’linu začali stavět ve stejnou dobu jako ve vedlejší vesnici Budrus. Započali na severu Palestiny, až se dostali k naší vesnici. Pohybovali se velmi rychle, v té době ještě neexistoval proti zdi žádný odpor. Lidé byli ještě unavení z represí z druhé intifády. A protože byla druhá intifáda ozbrojeným odporem, nebylo tam místo pro každého. To je rozdíl mezi ozbrojeným a neozbrojeným odporem. V neozbrojeném odporu se může přidat a zapojit úplně každý. To jej dělá silnějším.
Takže když stavba zdi pokračovala, uspořádali jsme v roce 2003 zde v Ni’linu první schůzku. To byl začátek lidového výboru a hnutí lidového odporu po celém Západním břehu Jordánu. První protest se uskutečnil ve vesnici Budrus, kde jsme se přidali k místním lidem. Vojáci byli překvapeni, když viděli, že se lidé po druhé intifádě vrátili zpět k taktikám neozbrojeného odporu. Na začátku se přidalo jen pár lidí, mnozí se báli. Při první demonstraci nakreslili vojáci čáru a řekli nám, že ten, kdo tuto čáru překročí se může považovat za mrtvého. Tak jsme se všichni chytili za ruce, počítali do tří a najednou jsme čáru přeskočili, samozřejmě nás všechny nemohli zabít.
Brzy nás bylo více než tři sta ze všech vesnic. Když toto viděli další, přidalo se k protestům dalších více než 16 vesnic. Izrael s demonstracemi vůbec nesouhlasil, ale stavba zdi v Ni’linu musela být zastavena, protože se báli dalšího povstání. Teprve až zeď postavili ve všech dalších místech, vrátili se do Ni’linu v roce 2008 dokončit svou práci. V tomto období se rozvinul lidový odpor. Vytvořili jsme lidové výbory. V Ni’linu jsme měli výbor zastupující všechny politické strany, zemědělce, několik organizací a rodiny. Začali jsme organizovat protesty spolu s mezinárodními aktivisty, s izraelskými mírovými aktivisty a novináři. To je další velký rozdíl od intifády. Během intifády nebyla pozornost zaměřena na média, ani nebyli zapojeni izraelští aktivisté. Skutečně nám hodně pomáhali, abychom pochopili izraelské vojenské právo a systém okupace. Učili nás a byli pro nás opravdu silnou inspirací a motivací. Zvláště Anarchisté proti zdi, ti jsou nejlepší.
Jak se v posledních letech změnily formy odporu v Ni’linu?
Na začátku nás bylo tak mnoho – byli jsme po dvou intifádách připraveni. Protesty však byly tvrdě potlačovány, a proto bylo demonstrantů postupně méně. Toto je velký problém, protože každý odpor potřebuje své zdroje podpory. A bez této podpory se na tom s veškerým úsilí podílí několik lidí, dokud nedosáhnou momentu, kdy už nemohou pokračovat. Mnoho lidí bylo také zadrženo či zraněno, takže nemohli dál chodit na demonstrace.
Proč ses začal zapojovat do protestů?
V roce 1997 jsem měl významnou osobní zkušenost. Můj otec mě poprvé vzal na protest. Tehdy jsme demonstrovali proti koloniím, také mírumilovně. Člověk, který protest organizoval, jmenoval se Atallah Amireh, byl střelen snajperem do hlavy a do srdce. Palestinská samospráva pro něj zorganizovala pohřeb. Kdykoli někdo zemře kvůli okupaci, tuto osobu uctíme. Nazýváme tyto lidi mučedníky. Snažíme se podporovat jejich rodinu, aby se cítila lépe, protože jejich příbuzní zemřeli při snaze ochránit jejich domov. Každopádně tento muž byl zastřelen přímo přede mnou. V té době jsem jsem skutečně nerozuměl, proč. Nebrečel jsem, jen jsem byl ohromen.
Od té doby se celý můj život změnil. Někdo se může zeptat mého otce, proč mě vůbec na tu demonstraci vzal? Byl jsem tak malý, měl jsem sedm let, a demonstrace jsou velmi nebezpečné. Proč by toto udělal otec svému dítěti? Pokud nás ale otcové nebudou vystavovat realitě okupace, nebude to pro nás dobré. Proto nám ukazují realitu života už od začátku, abychom byli připraveni. Jako mladí nežijeme v iluzi, že najednou až vyrosteme, uvědomíme si tvrdou realitu života.
Jsme velká rodina. Mám čtyři bratry a tři sestry. Mám mnoho bratranců a sestřenic. Mí bratři a sestry mají všichni stejně staré bratrance a sestřenice. Já jsem je neměl, proto mě můj otec vždycky brával s sebou. Bral mě všude, kam šel – k jeho přátelům a na všechny důležité schůzky. Celou tu dobu jsem nikdy nebyl přiveden jako dítě; představoval mě jako jeho přítele. A taky bych nedovolil, aby se ke mně někdo choval jako k dítěti. Takže i když jsem byl ještě dítě, chovali se ke mně jako k dospělému muži, dokonce jako k lídrovi. Velmi brzy jsem měl velkou zodpovědnost.
Svou první skutečnou šanci jsem dostal, když začala výstavba zdi v roce 2003, což bylo zanedlouho po vypuknutí druhé intifády.
Jaká je současná situace v Ni’linu [r. 2013]?
Aktuálně dochází k mnoha zatčením. Snažili jsme se protestovat proti rozšiřování kolonií. Když zkonfiskovali naši půdu, šli jsme dokonce k soudu a podali žalobu proti kolonii Ni’li. Kolonie se ale stále rozšiřují a na naší půdě staví desítky nových domů. Nemůžeme nic dělat. Také začínají budovat tunel. Brutalita v Ni’linu se také zvýšila. Je zde nový velitel, který je zodpovědný za tuto oblast. Chce potlačit protesty v naší vesnici, protože navzdory všemu, co nám dělají – střílí, zatýkají, zabili pěti lidí – jsou lidé unavení, ale nevzdávají to.
Od ledna do dubna tohoto roku [2013] zatkli 16 lidí, potom na chvíli přestali, jen aby zintenzivnili represe v říjnu. Dělali razie ve vesnici každý den a zatýkali další lidi. Z Ni’linu je nyní ve vězení celkem 42 lidí. Přes to všechno hlas proti okupaci posílil. Novou věcí je to, že vojáci začali zabavovat počítače a další technické zařízení ve vesnici, protože ví, že média jsou naší zbraní. V červenci [2013] požádala armáda izraelské soudy o povolení používat ostré náboje, i když je protest natáčen na kameru, a povolení dostali.
V roce 2008 zabili Ahmuda Musu, kterému bylo v té době deset let. Vojáci tvrdili, že museli reagovat násilně, jinak by to bylo považováno za projev slabosti. Vrah Ahmuda Musy nebyl nikdy obviněn ze žádného zločinu.
Také se snaží zaplavit naši vesnici drogami, aby oslabili hnutí. To způsobuje mnoho problémů v našem společenském životě.
Jaké dopady má okupace na tvou rodinu?
Povím vám o historii mé rodiny. Jsme uprchlíky z Jaffy. V roce 1948 jsme byli vyhnáni do Jordánska. Předtím má rodina žila ve starém městě v Jaffě. Vrátili jsme se na Západní břeh Jordánu v roce 1968. Pouze můj dědeček a jeho nejbližší rodina, zbytek příbuzných zůstal v Jordánsku. Někteří odmítli se vrátit, protože nesouhlasili s podmínkami dohody z Osla [v r. 1993]. Byli bojovníky v OOP. Když jsme se snažili vrátit na naši půdu v Jaffě, uvědomili jsme si, že je to pro nás nemožné. Proto jsme přišli do vesnice Ni’lin, což bylo k této oblasti nejbližší místo. Vše ostatní bylo uzavřeno.
První věcí je, že jsme ztratili veškerou půdu v Ni’linu. Nemáme další pozemky, s výjimkou těch, na kterých žijeme, kde máme náš dům a zahradu. První část pozemků jsme ztratili, když začala výstavba kolonií. Největší část naší půdy nyní leží za zdí. Měli jsme 260 dunamů půdy, dnes nám zbylo šest nebo sedm dunamů.
Protože jsme bývali zemědělci, ale neměli jsme už žádné pozemky, museli jsme najít jiné zdroje příjmů a obživy. Můj otec míval povolení pracovat v Palestině 48 [dnešním Izraeli], takže byl schopen si vydělat dost peněz na uživení rodiny. V roce 2008 však byl zatčen za účast na pokojném protestu proti zdi, neprodloužili mu pracovní povolení, takže se stal nezaměstnaným. Neměli jsme zemědělskou půdu a ani žádnou práci, což byl pro nás velký problém. Od té doby se stalo několik věcí. Mnozí z nás byli zatčeni. Já jsem byl zatčen, stejně tak moji dva bratři a můj otec. Moje sestra a maminka byly postřeleny a zraněny. Dalším problémem byly noční razie. Vojáci přicházeli do našeho rodinného domku, vpadli k nám více než 25krát. Přicházeli vždycky v noci, na obličejích měli masky a s sebou psy. Jednou nás izolovali v jedné místnosti, ale moji mladší bráškové, kterým bylo v té době asi čtyři roky, ještě spali. Když se probudili, byli jsme všichni pryč, zamknutí v jedné místnosti. Byl to pro ně šok, začali křičet a ječet. Tato zkušenost je poznamenala. Až dodnes se občas z tohoto strachu pomočují, aniž by si to uvědomovali.
Mou maminku také postihly záchvaty paniky kvůli tomu všemu stresu, který si prožila. Tyto záchvaty přichází ve chvílích, když je vystrašena a pod velkým tlakem nebo stresem. Začalo to v průběhu intifády a rozvinulo se to po roce 2008, když bylo mnoho z nás zatčeno či zraněno a naše finanční situace se zhoršila. Můj otec je posledních šest let nezaměstnaný. Nemáme už půdu, nemáme zde žádnou práci. Okupace ovlivňuje život v mnoha ohledech – jak ekonomicky tak sociálně.
Saeed Amireh (1991) — vedoucí palestinského hnutí zdola proti izraelské okupaci ve vesnici Ni’lin na Západním břehu Jordánu. Když mu bylo 17 let, byl jeho otec uvězněn a Saeed byl tak donucen spojit se se světem prostřednictvím sociálních sítí a naučit se sám anglicky, aby mohl shánět finance na kauci pro svého otce a další politické vězně. Jakého zločinu se jeho otec Ibrahim dopustil? Byl vedoucím lidového výboru proti okupaci ve své vesnici Ni’lin a organizoval nenásilný odpor proti zdi. Saeed byl také vězněn. O svých lidskoprávních aktivitách přednášel v mnoha zemích, aktuálně je na turné po Německu. Prahu navštíví poprvé.
Rozhovor vyšel původně na webu ISM Palestine: http://palsolidarity.org/2013/11/interview-with-saeed-amireh-the-occupation-affects-our-life-in-so-many-ways-economically-and-socially/
Související odkazy:
Pozvánka na debatu: http://ism-czech.org/2015/11/21/pozvanka-saeed-amireh-palestinsky-nenasilny-odpor-proti-izraelske-okupaci-priklad-vesnice-nilin-ctvrtek-3-prosince-v-1800-novotneho-lavka-5-praha/
Web Saeeda Amireha: http://saeedamireh.com/
Web Saeeda Amireha na kampaň za propuštění jeho otce: http://supportibrahim.com/
Rozhovor se Saeedem Amirehem na serveru Electronic Intifada: http://electronicintifada.net/content/future-palestines-grassroots-struggle-nilin-activist-saeed-amireh-interviewed/11606
Rozhovor se Saeedem Amirehem na serveru New Religion: http://www.newreligion.eu/2013/02/palestines-peaceful-protestor-saeed.html